Hrozby z hlubin vesmíru – 1. díl

Velká vymírání nebyla velká, ale gigantická!

Při každodenním životě, a do jisté míry i stereotypním běhu okolního světa, jsme si zvykli na určitou samozřejmost. Přijde nám samozřejmé, že uprostřed noci seženeme na České něco k jídlu, že přestože venku protivně prší, my spíme pod teplou peřinou, a že i kdybychom zůstali bez práce, stát (nebo alespoň přátelé) nám jakž takž pomohou. Současné podmínky pro život patří k těm nejstabilnějším za existenci lidstva. To vše nám dodává slepou jistotu, že budoucnost se příliš od dneška lišit nebude. Podívejme se tedy na několik čísel. Země je stará přibližně 4,5 miliardy let, z toho posledních asi 3,8 miliardy let na ní existuje život. Z prvopočátku se sice po zemském povrchu neproháněly ty nejrozvinutější organismy, ale jednoznačně můžeme říci: „Čtyři miliardy za námi a život je stále tu!“

Podstatný zádrhel přichází ve chvíli, když si pozorně prohlédneme údaje o množství živočišných druhů žijících dnes a v minulosti. Odhaduje se, že v současnosti Země poskytuje útočiště necelým 9 miliónům druhů živočichů. Avšak za dobu existence Země jich bylo přibližně 5 miliard! To znamená, že naše překrásná, životem překypující planeta, je zároveň pohřebištěm 99% živočišným druhům, které se zde kdy radovaly. Jak je to tedy možné? A především, může dojít k vymírání, u kterého bude lidstvo, poprvé v historii Země, sedět v první řadě?

srazka2K vymírání živočichů dochází v určité míře neustále. Je to dané tím, že se některé druhy nezvládnou zavčas přizpůsobit klimatickým nebo jiným změnám. Překotné změny, které jsou náhlé a velmi intenzivní, dokáží zasáhnout drtivou část živočišné i rostlinné říše. Život na Zemi zažil takových masivních vymírání pět. Nejznámější z nich je spojeno s vymíráním dinosaurů na konci křídy, tedy před asi 65 milióny let. V té době vymřelo přes 70% všech živočišných a rostlinných druhů na Zemi.

Avšak k nejmasovějšímu vymírání došlo ještě dříve, před asi 250 milióny let, kdy vymřelo až 96% všech živočichů. Toto tzv. permské vymírání se spojuje s rozsáhlými výlevy lávy v oblasti dnešní Sibiře, pokrývající plochu dvou miliónů čtverečních kilometrů. Vulkány dokázaly vyvrhnout do atmosféry dostatečné množství prachu a popele, které na následující období výrazně zastínilo sluneční světlo. Fotosyntetické rostliny tak začaly postupně vymírat. Ty, které přežily, byly později zničeny ohromným suchem a horkem, které přišlo v důsledku přítomnosti skleníkových plynů z předchozí vulkanické činnosti. Kvůli zvýšenému odpařování vody klesala enormně hladina moří, a tudíž vzrůstala jejich slanost. Pro mořské živočichy byla tato změna zhoubná, stejně tak jako nedostatek rostlin a kyslíku pro suchozemské živočichy.

Nepředpokládá se, že by v současnosti mělo dojít k podobným drastickým výlevům lávy, tudíž se nemusíme bát kompletního vyhlazení lidstva v důsledku supervulkánu. Nicméně, srážka s kosmickým tělesem může také velmi znepříjemnit den. Tedy alespoň dinosaury deseti kilometrový asteroid příliš nepotěšil. Meziplanetární těleso tehdy vletělo do zemské atmosféry rychlostí asi 70 000 km/h, tlačilo před sebou vzduch rozžhavený na tisíce stupňů a během krátkého okamžiku udeřilo silou miliardy hirošimských bomb do oblasti dnešního Yucatánského poloostrova. Tlaková vlna nekompromisně smetla vše živé na tisíce kilometrů. Ohromné množství vyvržené látky vyletělo vzhůru, vytvořilo sekundární sprchu rozžhavených impaktorů a rozšířilo tak dopadem postiženou oblast. Prach v atmosféře vytvořil pro světlo neprostupnou vrstvu a udeřil tak na základ potravního řetězce. Asteroid si navíc uměl vybrat místo pro svůj kamikaze počin – dopadl do místa uhličitanových hornin bohatých na síru a další prvky, které se odpařily a později vytvořily kyselé deště, hubící i mořské živočichy.

S vymíráním na konci křídy je spojován i masivní vulkanismus v podstatě přesně na druhé straně Zeměkoule, v dnešní Indii. Jsou zde názory, že by seismické vlny, šířící se následně po Yucatánském impaktu, oběhly Zemi a srazily se právě v místě, kde nyní nacházíme ohromné vrstvy ztuhlé lávy, tzv. Dekánské trapy. Podpořily a zesílily by tak sopečnou činnost, která v těchto místech již zřejmě probíhala. Ať už byl impakt sám schopný vymínit většinu populace, nebo bylo zapotřebí vulkanické výpomoci, srážka s asteroidem je podstatnou hrozbou i pro nás. O tom, jak aktuální tato katastrofická událost je, se dopodrobna rozebere v druhém dílu Hrozeb z hlubin vesmíru.