Hrozby z hlubin vesmíru – 2. díl

Země pod neustálou palbou!

„Mě by nevadilo, kdyby mi asteroid spadl na hlavu. Mám totiž náplast. Modrou.“ Chvíli jsem koukala na pětiletého Matyáše a až po pár sekundách ze sebe vydrala: „Modrá… je pěkná barva.“ Přednášet dětem o vesmíru je vždy obohacují a to z obou stran. Děti mají bujnou fantazii a i nepředstavitelně nepravděpodobná událost je pro ty malé stále reálná možnost. A tak není divu, že neváhají přemýšlet nad scénářem, kdy je do hlavy klepne železný meteorit. Proč ne.

anneObávám se, že Anne Hodges (na obrázku vpravo) nad touto možností nikdy nepřemýšlela. Jednoho krásného listopadového dne roku 1954 si tato dáma, žijící v Alabamě, lehla ve svém obýváku na gauč a odpočívala. Když v tom ji trefil meteorit. Moment… meteorit?! V obýváku?! Předpokládám, že by pětiletí nebyli nijak překvapení, nicméně paní Hodges to musela chvíli rozdýchávat. Kus meziplanetárního tělesa totiž prosvištěl zemskou atmosférou, z větší části se odpařil, a s elegancí volně padajícího 5 kg kamene dopadl na střechu domu. S hlukem se probořil do obývacího pokoje, odrazil se od komody a trefil nic netušící paní Hodges do boku. Kdyby na jejím místě byl Matyáš, tak by se slovy: „Já to říkal,“ šel hledat onu náplast. Modrou.

Dopad meteoritu na Zem není nijakou vzácnou událostí. Meteority nás navštěvují neustále. Navíc, každým dnem vnikne do zemské atmosféry až 40 tun meziplanetárního smetí, drobných zrnek prachu, i větších kamínků. Zdá se to jako obrovské množství, ale hmotnostně to přibližně odpovídá rýži napěchované do nějaké větší místnosti, třeba takové auly na Kotlářské. A když se to rozprostře na celý povrch planety Země, tak z obávané meteorické sprchy zůstane pouze necelých 30 rýžových zrnek na plochu velikosti Brna. Z tohoto kosmického štěrku se navíc většina průletem zemskou atmosférou vypaří a na povrch dopadne jen nepatrný zlomek. A navíc většinou do vody.

Na druhou stranu, tu a tam si Zemi vyhlídne poněkud větší těleso. Krásným důkazem je Barringerův kráter v americké Arizoně (na obrázku dole). Tento důlek s průměrem 1200 metrů vznikl před asi 50 000 lety při srážce s asteroidem o hmotnosti 300 tisíc tun! Ten vnikl rychlostí 65 000 km/h do zemské atmosféry a udeřil silou 20 megatun TNT do zemského povrchu. Náraz byl tak silný, že se železný meteorit roztavil a zcela se rozprskl do okolí. Chudák pan Barringer, který strávil svůj život hledáním rozsáhlé zásoby železa na dně kráteru! Nic nenašel, protože vše bylo dávno promícháno s okolní horninou, a tak zbankrotoval. I krátery umí být kruté.

Kdyby se podobná událost odehrála v dnešní době, navíc v obydlené oblasti, většina (zbylých) novinových plátků by měla o titulní stranu postaráno. Stačí si vzpomenout na sice slunný, ale chladný den 15. února roku 2013. Nad ruským Čeljabinskem tehdy prolétl jasný meteor, který byl vidět i za denního světla (takovým jasným meteorům říkáme bolidy). Lidé v Čeljabinsku a okolí sledovali, jak se 10 000 tunové těleso prodírá zemskou atmosférou, exploduje a trhá se na menší kousky. Vše doprovázelo nevídané ticho. Po asi dvou minutách ale přišla ohlušující rána. Rázová vlna dorazila z výšky asi 40 km a vysklila okna u téměř tisícovky budov. Více než několik stovek lidí bylo zraněných. Stačilo by, aby těleso bylo o něco těžší, a důsledky by byly dalekosáhlejší.

Astronomové zvládli zmapovat již 93% asteroidů (planetek) s průměrem přesahujícím 1 km, které bez starostí křižují dráhu Země. Taková tělesa by dokázala způsobit i masivní vymírání živočichů, včetně nás lidí. Pro důkaz nemusíme jít daleko do minulosti – před nedávnými 65 milióny lety překvapil 10 km asteroid nic netušící, přesličku žvýkající, dinosaury. A jak vidno, už se z toho nevzpamatovali. Problém ale není v těch největších planetkách, nýbrž v těch menších. Ty by sice nevyhubily celé lidstvo, ale docela dobře by mohly smazat z mapy celá velkoměsta! Právě tato drobnější tělesa je těžší pozorovat, a proto s průměrem planetky klesá i šance, že ji astronomové pomocí svých dalekohledů zachytí. Například tělesa, která mají průměr 300-500 m, jsou zmapována jen z 46%! Kdyby těleso o průměru 500 m vniklo do zemské atmosféry rychlostí vyšší než 100 000 km/h a dopadlo například do Prahy, vyhloubilo by kráter o průměru skoro 20 km a zbytky vyvržených hornin by bombardovaly nejen nás v Brně, ale také občany Mnichova, Innsbrucku nebo Krakova! Menší tělesa, o průměru 100-300 m, která by hravě proměnila Pardubice nebo Olomouc na jeden velký kráter, jsou zmapovány z 12%. A co ta menší? Ta podobná Čeljabinskému meteoru (těleso mělo v průměru asi 15 m)? Procentuální zastoupení zde nehraje roli, protože nedokážeme odhadnout, kolik se jich v blízkosti naší Země pohybuje. 50 000? 100 000? Zmapovaných máme krásných několik tisíc z nich.

kraterVšechny tyto statistiky zní děsivě a tak by bylo dobré je uvést do souvislosti s pravděpodobností, že by nás asteroid vůbec zasáhl. Těleso, které trefilo Zemi před 65 milióny lety a způsobilo jedno z největších vymírání živočichů, můžeme očekávat jednou za 100 miliónů let. Menší těleso, s průměrem 1 km, které by dokázalo na dlouhé roky oslabit globální zemědělství a zároveň rozložit naši civilizaci tak, jak ji známe, se do našich končin zatoulá zhruba jednou za milión let. Jednou za tisíc let lze očekávat těleso, které by s přehledem proměnilo město na zející díru a každé století lze vyhlížet objekt, který, když exploduje ještě v atmosféře, vyhladí oblast o rozloze Tokia (tak jak se stalo v roce 1908 nad centrální Sibiří, dnes známo jako Tunguzská událost).

Planetky ale nečekají, až odbude tisíc nebo milión let. Může dojít k několika časově blízkým událostem, nebo naopak. Navíc dvě planetky, se stejným průměrem, mohou mít zcela odlišné účinky (a pravděpodobnosti, že k impaktu dojde). Pokud planetka obsahuje hodně železa, má tudíž vyšší hmotnost, důsledek je katastrofálnější. Na druhou stranu, čím menší úhel dopadu planetka má, tím menší jsou pak důsledky. Záleží i na rychlosti tělesa a na dopadové oblasti. Například, těleso porézní a s nízkým zastoupením železa, s průměrem 1 km, vstupující do zemské atmosféry pod úhlem 10° rychlostí 36 000 km/h, by se průletem zpomalilo a z větší části by se rozpadlo. To, co by z něj zbylo, by pak vyhloubilo kráter o průměru 5 km. Naopak stejně velká, tentokráte železná planetka, vstupující do zemské atmosféry kolmo, rychlostí nepředstavitelných 180 000 km/h, by vytvořila kráter s průměrem až 42 km! Energie impaktu by byla asi 200 krát vyšší, než v předchozím případě. Nicméně, planetky nelítají ve Sluneční soustavě nazdařbůh, proto například první scénář je více pravděpodobný (jednou za 160 000 let), než hrozivější druhý případ (jednou za 6 miliónů let).

Země je tedy pod neustálou hrozbou, a proto není divu, že se výzkumu planetek a jejich monitorování věnuje velká pozornost (a taktéž peněz). Existuje několik prohlídek, které každým rokem výrazně přispívají k nalezení nových planetek, křižující dráhu naší Země. Mezi těmi nejvýznamnějšími jsou Catalina, Pan – STARRS, NEOWISE nebo LINEAR. O skvělé práci vědců a inženýrů spojených s hledáním potenciálně nebezpečných planetek vypovídá následující: V roce 2000 jsme znali necelou tisícovku blízko-zemních planetek. V roce 2016 jich známe téměř 15 000! A toto číslo každým dnem roste. Věřme tedy, že jsme v dobrých rukách. V rukách vědy.